Rozkaz

Oběsili tankistu Karpíška, protože nevystřelil z děla. "Rozkaz zněl jasně! Karpíšek neuposlechl a musel počítat s trestem!" znělo v kasárnách. "Každý z vás, kdo od této chvíle neuposlechne ihned rozkaz, bude popraven! Konec hlášení."

Před měsícem...

"Vážně to uděláš?!" zeptal se De Parchantos svého spolubydlícího Karpíška, se kterým dokonce narukoval ve stejný den. "Jo." řekl Kamil Karpíšek rozhodně. "A nebojíš se, že by tě mohli popravit?! Slyšel jsi přece, že nás před tím náčelník generálního štábu důrazně varoval!" strachoval se De Parchantos. Oba vojíni zrovna míjeli velitelovu kancelář a mířili do jídelny. "Čau hoši!" pozdravil je stále veselý vojín Míla Veselý. "Karpo,je to pravda?" zeptal se, ale tentokrát bez úšklebku. "Jo." řekl ještě rozhodněji Karpíšek, sebral první jídelní tác a mířil k výdejnímu okénku. Veselý ještě v dálce kroutil nevěřícně hlavou.

U okénka, kde se vydávalo jídlo se najednou seběhlo několik kuchařů... "Je to pravda?!" vykřikovali jeden přes druhého. "Je to pravda, Karpo?" Karpíšek si nemohl vzít talíř, dokud neodpověděl. "Jo!" řekl rázně a už mířil se špenátem ke stolu. Všichni vojíni, ale i vyšší hodnosti se otáčeli a Karpíška i jeho společníka sledovalo několik stovek zvědavých očí. Vybrali si stůl úplně v rohu, kde nikdo neseděl a položili před sebe svůj dnešní oběd. De Parchantos se pomalu rozhlížel. "Všichni nás pozorují. Nebo spíš tebe. Ty to vážně myslíš vážně?" zeptal se ještě jednou Parchanos. "Jo." zněla stále stejná odpověď...

Den D:

"Karpíšku, dneska vás čeká úkol o kterém jste již delší dobu informován. Uvědomujete si o jak závažnou událost se jedná, že?!" hřmel velící důstojník. "Jo." vypustil hlasitě Karpíšek a nastoupil do svého tanku T-65.