Kam na Silvestra?

Dneska se mi konečně podařilo usnout... Ale tentokrát jsem neměl sílu něco hledat nebo snad třídit na Internetu. Prostě jsem jen celou noc ležel a doufal, že každou chvilku přijde ta chvíle, kdy rozhodně usnu... V pět hodin ráno jsem měl konečně štěstí a moje unavené VŠECHNO se ponořilo do hlubokého spánku... Kdybych věděl, že se mi bude zdát o mém zaměstnání, kam v těchto dnech naštěstí nemusím, určitě bych byl s usínáním přinejmenším opatrnější... Navíc jsem ve svém snu vykrádal kolegům jejich kabinety. Nechápu proč jsem to dělal? Jestli začínám mít jasnovidné sny, měl bych si do budoucna obstarat nějaké rukavice...

Nastavil jsem si mobilní službu, která mě informuje o nově příchozích e-mailech pomocí sms. A protože jsem si ještě dostatečně neodfiltroval SPAM a podobné strašidelnosti, musím si mobil na noc vypínat, protože mezi druhou a třetí ráno mi píše pan Viagra, abych si u něj něco koupil dříve než bude pozdě! Teď ale nevím, proč si vlastně stěžuju, když usínám až k ránu...

Obávám se, že ten rozchod s partneřicí je vážnější než jsem si původně myslel. Je zvláštní, že ačkoliv jsou člověku všechny skutečnosti dobře známy, někdy si je nedokáže zcela připustit a uvědomit... Nebo jen ve skrytém koutku duše doufá, že by to mohlo být zase dobré. V mém případě už zřejmě obrat k lepšímu nenastane. A vidíte, zase jsem napsal ZŘEJMĚ! Naděje tedy asi opravdu umírá jako poslední. Kéž už jsi pod drnem i se všemi těmi smutnými a beznadějnými pocity!

Každá situace musí mít východisko a tak se stále uklidňuji, že řešení mi bude osudem nabídnuto v pravou chvíli. Dobrá! Musím to tedy do té doby nějak vydržet. Zatnout zuby a překlenout všechny starosti v zájmu sebezáchovy... A jak zpívá božský Kája: "To musím zvládnout sám!" Já se opravdu snažím... Jen mi v tom musí pomoci čas a také okolí.

Proč se musím dívat na dárky od někoho kdo už o moji přítomnost nestojí? Proč to musím mít všechno na očích? Co jsem to udělal?! Obklopil jsem se Lidnou ze všech stran a přitom vím, že ona už se obklopuje jiným materiálem... Asi to všechno zavřu do skříně a bude o jednu starost méně. Na druhou stranu se ptám: "Potřebuji zvládnout situaci i takovými teatrálními gesty?! Pryč s dárky! Pryč se vzpomínkami!" Ne! Do skříně potřebuju zavřít sám sebe nebo alespoň tu část mého mozku, která by se neustále litovala a připomínala mi, že bez téhle ženy to všechno bude na nic! Tak už dost! Svět je plnej ženskejch a já se zkrátka smířím, že zrovna tuhle musím vynechat! Pssst! Už na ni ani nesáhnu! Stačilo by prozatím - ani nepomyslet...

Jak si jistě všímáš, taktiku na zvládnutí strestu a návalu truchlivých emocí už mám... Permanentní sebepřesvědčování kombinované se sebeutěšováním, to všechno poctivě zaháněné vědomím pomíjivosti veškeré současnosti...

S tímto problémem však nastává další dilema. Kde sebou mrsknu na Silvestra? Budu opuštěný,  zoufalý, smutný i zatrpklý a s takovou náladou nehodlám nikde kazit oslavy. Ale musím sebou přece někde mrsknout! To se o Silvestra dělává... Letos by to mělo skončit otravou alkoholem nebo  něčím horším. Díval jsem se do dlaně a mám pocit, že jedna čára se tam za poslední měsíc výrazně zkrátila. Takže... Kam vlastně na Silvestra? Ještě uvidím. Možná sebou mrsknu doma na postel...