Deprese a práce

Poslední dobou se mi dělá všechno mnohem hůř. Hůř se mi v noci usíná, ještě hůř se mi ráno vstává a když konečne vstanu, trvá mi to tisíc let. Jsem čím dál unavenější, zoufalejší a dokonce sám sebe někdy vidím na pokraji sil. Někdy mě napadne mluvit o sobě ve třetí osobě, abych k sobě nebyl tolik osobní. Nepomáhá.

Často se sám sebe ptám, kolik mám opravdových přátel a jestli si jejich přátelství dostatečně uvědomuji. Mám teď pocit, že nevnímám totiž vůbec nic. Dnes odpoledne máme dlouhou poradu a moji jedinou záchranou je notebook, který mě alespoň na chvili vytrhne z té kruté pracovní reality. Nevnímám. Nevnímám hlasy těch, kteří mi něco chtějí vyprávět, nevnímám ani svůj vnitřní hlas, který by mi chtěl neustále v něčem radit. Držte huby!

Nejhorší je, že se ani nesnažím zjistit co je toho příčinou. Možná proto, že to podvědomě vím nebo tuším. Možná proto, že se bojím přiznat jak moc mi chybí někdo, kdo má v mém srdci stále ještě místo. A třebaže se to místo stále zmenšuje, tak mi o to více chybí...
Někdo říká, že rozhodující okamžiky v životě nejsou plánované. Nevěřím. Nebo jen častečně připouštím, že to může být za určitých okolností pravda. Kolik věcí ve svém životě vlastně plánujeme a co z toho má nějakou skutečnou hodnotu a výsledek přinášející štěstí či dlouhodobější uspokojení? Kolik věcí musíme změnit, abychom toho dosáhli? Život se rozhodně neobejde bez kompromisů a s člověkem, který tohle nechápe bych asi štěstí nenašel...

Nechávám se pohltit zdánlivou a předstíranou spokojeností, abych na nikoho nepůsobil  depresivně. Aby se nikdo neptal: "Co se ti stalo?" nebo "Co ti je?" Já to nikomu nechci vysvětlovat a ten komu bych to dokázal říct tu zkrátka není. Nebo není momentálně na dosah... A je dost pravděpodobné, že i kdyby byl k dispozici, stejně bych mlčel. Tohle je totiž složitější než by se dalo vypovědět, natož vysvětlit...

Odhadem předpokládám, že se to se mnou potáhne ještě pár dnů... V sobotu mi přivezou do kvartýru dvéře. Nové dvéře teď budou všude. Taky to stálo penízků. Ale naštěstí mi vypomohli rodiče. Budiž pochválena jejich neskutečná velkorysost... Včera kolem desáté večer jsem povypínal všechno co by mě mohlo rušit a také pozhasínal všechna světla... Sedl si ve tmě do křesla v obýváku a jen tak seděl... Přemýšlel nebo uvažoval... Faktem je, že jsem si hlavně uvědomoval pomíjivost každého okamžiku a života vůbec. A také pomíjivost a konečnost života mých rodičů...

Podobné úvahy mám poslední dobou častěji. Nevím, jestli za to může citové zklamání po rozchodu s Lindou nebo jen momentální přeměna mé duše v něco jiného... Musím na sobě začít znovu pracovat. Musím se uklidnit a stát se vyrovnanějším. Musím znovu meditovat.